Kdysi dávno, když se v jílovských dolech ještě lesklo zlato v každé žíle, pracovalo v kraji mnoho horníků. Mezi nimi byl jeden starý havíř jménem Matěj. Byl to poctivý, ale chudý muž – celý život kopal v temných štolách, aby uživil rodinu, a nikdy nenašel víc než pár zlatých zrnek.
Jednoho dne, když se v dole Pepř schylovalo k závěru směny, jeho krumpáč narazil na tvrdý kámen – a z něj se vyvalil lesk tak oslnivý, že musel přimhouřit oči.
V rukou držel největší zlatou žílu, jakou kdy kdo v Jílovém viděl. Byl to poklad, který by z každého udělal boháče.
Matěj si ale vzpomněl na starou pověst, kterou mu kdysi vyprávěl mistr:
„Kdo si vezme víc, než potřebuje, tomu se zlato promění v kámen.“
Tak žílu zakryl a rozhodl se, že se vrátí až zítra, aby se podělil s ostatními horníky. Ale osud chtěl jinak – v noci přišla prudká bouře, propadla se část šachty a vchod do dolu se zasypal.
Ráno už nikdo nenašel ani Matěje, ani jeho naleziště.
Od té doby se říká, že Matějovo zlato stále leží hluboko pod zemí u Jílového – možná v některé z neprobádaných štol, které se táhnou pod lesy mezi Pepřem, Halíři a Studeným.
Místní horníci tvrdí, že když v noci zafouká vítr od Sázavy, je slyšet tiché klepání krumpáče. To prý Matěj dál kutá zlato, které nikdy nikomu nepředal.
A tak legenda říká:
„Zlato z Jílového si vezme jen ten, kdo ho nehledá pro sebe.“
zdroje: muzeumjilove.cz, Jílovské zlaté doly, navylet.cz, Kudy z nudy